Seděli jsme na střeše s flaškou vína, koukali na hvězdy a poslouchali Sextape

9. září 2018 v 13:09 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Každou noc se mi zdá, že už málo nezbejvá. Ztrácím se. V sobě, ve svym pokoji a taky v tom podivnym universu, kterej se mi záhadným způsobem uhnízdil v mozku a odmítá odejít. Zrovna v jednu chvíli jsem se zase takhle ztrácel, moje mysl byla přehlcená nespočtem paranoidních a psychedelickejch myšlenek. Bylo toho na mě moc a já netušil, nebo spíš nenacházel dost síly na to, abych se z toho nějak dostal ven. Čas podivně plnyul, noc pomalu padala a moje čtyři stěny nabíraly zvláštní barvy. Oči mě klamaly, abych nebyl schopnej rozpoznat, co je se mnou vlastně špatně - je toho totiž tolik, že se to nedá urovnat do škatulky a schovat do imaginárního šuplíku uvnitř mozkovny tak, jak jsem to dělával dřív.

Přemýšlel jsem nad koncem. Nad tou utkvělou představou, nejčastější myšlenkou, co se mi pořád vrací. Každej předlouhej den je tu spolu se mnou, aby mi dělala společnost a popohnala mě k tomu zdárnýmu rozřešení. A já odolávám jejímu volaní a našeptávání. Ne pro sebe, ale pro rodinu a moje spřízněný duše.

Moje poslední špetka racionality vzplanula. Hodně jsem přemýšlel, když jsem to spatřil, Osude. Takové případy tu nemáme často. Vždycky si u myšlenkovejch bytostí, co se chtějí podpálit, říkám, co je k tomu dovedlo? Co byl ten přízračný hlásek v jejich "hlavě", který jim v ten osudový moment pošeptal "zemři" a pak pomyslně škrtl sirkou. Chtělo to jistě velkou odvahu. Kdo má odvahu podpálit sám sebe? Dvacet aspirinů, malý řez podél žil nebo třicet minut na střeše toho nejvyššího domu, který dokážeš najít - tím jsme si možná prošli tak trochu všichni, nebo spíš valná většina. Možná si někdo prošel i tím, že si vložil hlaveň pistole do úst, ale to má taky jeden háček. Okusíš tu chuť konce na jazyku, je studená a mastná. Máš prst na spoušti a postupně si uvědomuješ, že všechno leží před tebou právě v tuhle chvíli. Tvůj dosavadní život, tvůj svět. Když zmáčkneš tu spoušť, tak tě ten svět porazí. Proto jsem si říkal, jaké to mohlo být pro tebe, Racionalito. Jaká bolest a sebezapření tě k tomu dohnala. Napadlo mě, zda jsi vyzkoušela aspirin, žiletky a střechy - proč ses tedy rozhodla pro tak radikální řešení?


Jednou takhle mě právě moje spřízněný duše zachránily před jistym náhledem na konec. Seděli jsme na střeše, koukali na úsvit nočního nebe, hvězdy nemně poblikávaly a já se cejtil plnej - plnej tý nefalšovaný lásky, kterou se mi snaží dávat. Možná tomu takticky napomohla i třetí láhev vína, co jsme právě popíjeli, ale znovu, mimořádně, jsem se necejtil tak, že bych chtěl od tohohle všeho odejít a zmizet někam do nenávratna.

Když se moje několikrát zlomený srdce znovu rozbušilo pod přívalem euforickejch pocitů, nevnímal jsem všechno pro jednou tak negativisticky. Bylo to jiný, skoro nepoznaný. Takový, jako dřív, než se přívalová vlna hrůzy a zmatků rozbila o moji hlavu a celýho mě pohltila.

Děkuju vám, Anežko, Stračeno, Háňo, Kiro, Sunshine - Bez vás bych tu už dávno nebyl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | Pondělí v 10:53 | Reagovat

Ovíněné noci dokážou odplavit i ty nejzanícenější rány, ale jen dočasně. Mít o koho se opřít, mít podporu, ať je už jakákoli, to je vždycky silná zbraň proti černotě mysli.

Drž se, má drahá!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama