Niterní šum

5. října 2018 v 21:53 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Většinou, když něco lyricky tvořím, není to úplně dobrý. Je to takřka skutečná formulace věci naprosto opačnýho významu. Je to jako já. Mezilidský nevztahy mě poslední dobou unavujou a já vnímám, že moje cena pro ostatní na potencionálním nákupním lístku zůstává záhadně nedopsaná.

Je to TA věc. To neidentifikovatelný Ono. Schází to po duševních schodech někam do prdele a mě to zanechává v zaplivanym bytečku bez oken a bez zdí. Místnůstka krásná, s nádhernym výhledem na hromadu kopících se sraček kolem mojí osoby. Čouhající temeno hlavy je jediný znamení, že tahle směsice nesourodejch skutečností byla kdysi normální dýchající, žijící, milující a života chtějící člověk.

Utluču se o útesy, když se budu vznášet na tvejch vlnách, kde ze mě vybublá zvrácená imitace třešňovýho pyré? Nebo ze skoro mrtvýho těla vznikne maják, kterej bude zářit takřka nepropustnou vlnou světla a nikoho nenechá se ho dotknout?

"Je to jako ty…" šeptá mi zmrzačený svědomí, zkroušeně se hrbící pod bičíkem halucinací a bludů. Nemůžu to popřít. Ten odraz v zasviněnym okně, co se zamlžuje mym dechem, nemá mimiku nebo někoho v podvědomí. Asi moje polovička z opačný strany převzala vládu a nechala stávající Madame abdikovat, než se stačí přiotrávit intoxikovanejma řečma během konverzace se sebevražednejma myšlenkama.

Každej den ubíhá pomalu a rychle zároveň. Přivážu se k ručičkám ciferníku a budu se točit koldokol, dokud nebudu chtít vyvrátit svoje útroby na virtuální papír a nevyplodím něco duchaplnýho bez zbytečnejch blábolů? Spíš ne. Tuším, že moje vnitřní hodiny se zasekly nebo jim došly baterky, ale ručičky zůstaly stát na osudovym čase 22:22.

V hlavě mi třeskaj bláznivý idei. Jdi do vody, lásko. Klekni si a opři svoje ruce o zem. Čekej na prorážku. Nemusíš si hrát na netykavku, Madame. Přece už se nějakou tu dobu známe. Okusíš pouze ten kurevsky bolestnej proces. To ti slibuju. Jsem přece tvůj život a prostě s tebou nekonvenčně vymrdám a pak tě odkopnu, stejně jako všechny dosavadní ztracence, co se mi podařilo penetrovat. Jednoduchý.

Je fakt zvláštní.

Dvě stě dvacet hodin. Příští měsíc bude stejnej, jenom o něco delší. Čas je lajna, kterou bez ostychu šňupnu. Život se pomalu odtáhne a zmizí. Nakreslím linii mezi spirálou a podvědomím. Nebude trvat dlouho, než mi zavoláš, abychom si spolu prošli nedostatek jistoty. A pořád se budeš chovat, jako kdybys věděl něco, co skutečně vědět nemůžeš. Ve světle, tam kde seš.

Kompromisy mě následujou do jejich přirozenýho konce, jsou tak blízko, až cítím vinu. Jak dlouho můžu vlastně zůstat, než se disintegrujeme?


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 6. října 2018 v 15:23 | Reagovat

Ten odraz v zasviněném okně. :)

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 6. října 2018 v 19:54 | Reagovat

Třeba se to zlepší... ale upřímně bych na to nesázela.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama