Listopad 2018

Miluj mě

21. listopadu 2018 v 22:02 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch


Mám uvnitř sebe srdce, které neschovám
A bušení, které nezapřu
Pláču, když zpívá, když lže
Když podvádí, když uplácí
A naděje se ztrácí

V mém nitru zuří válka
Slyším ten boj
Slyším ten hukot
Tak pojď, prosím
Polož svou hlavu tam,
Kde to pálí
Ať sejdeme se v dáli

Přestože to bolí,
Přestože to zraňuje
Miluj mě, když je bouřka
Miluj mě, když padám
Miluj mě, jako kdybych nebyl z kamene
Miluj mě, dokud z tebe nic nezbude

Ďáblova ruka svírá moje srdce,
Zatímco tančíme tmou
Tak pojď, prosím
Miluj mě hluboce
Nezatracuj svoje emoce

Miluj mě tvrdě, dokud to hřeje
Miluj moje jizvy, abych se mohl zahojit
Skládám souhvězdí, z tvýh pih
Na místě, kde už dávno roztál sníh

Vzal sis s sebou moje srdce, i všechny čtvrtky
Děravé
Od pravdy a od vývrtky

Poslední sbohem

15. listopadu 2018 v 23:16 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna,


Já vím, že je těžký popsat to, jak moc zmatenej se cejtíš. Doufáš, že to, co hledáš, se schovává na každym rohu, ale opak je pravdou. Pokaždý ti někdo ublíží a já nechci, aby to tak bylo, aby tě ta prapodivná koexistující bolest změnila. Všichni máme svoje naděje, jsi přeci jenom člověk. Je to jako ten pocit, kdy si občas přeješ, abys byl někým jiným, protože jsi ve skutečnosti nikdy nikam nepatřil. Ten pocit není smutek a ani radost. Opravdu ti v tomhle rozumím, tak teď, prosím, neplakej.

Neodcházej.

Prosím, neopouštěj mě. Chci abys zůstal. Nechci, abych se ze vší tý bolesti stal někym jinym a přešel k nenávisti. Tenhle svět je jenom iluze, co se nás snaží změnit. Být s někým, jako jsi ty, se jenom těžko popisuje. Kdo by to totiž dokázal pochopit? Ale ti, co to chápou, tvrděj, že jim žehná nějaká prapodivná verze nebeskýho údělu. Ale já tomuhle nevěřím a nikdy mi na tom ani nezáleželo. Část mojí duše mě svazuje s dalším světem, anebo možná s tebou, to ještě nevím jistě - ale jestli něco vím, tak to, že pro každýho je svět něco jinýho, stejně tak jako život - stejně tak, jako my jsme jiní pro svět, ale hádám, že něco takovýho ti je už jasný.

Bylo tak hezký znovu slyšet tvůj hlas a vidět tvoji tvář a ptám se sám sebe, jak je to dlouho, co se tohle mezi náma odehrálo. Jenže se zdáš jinačí než předtím. Ale pořád jsi ten člověk, kterýho jsem miloval mezitím, co jsem byl k ledový krustě mojí mozkovny přimrazenej strachem. Už necítím tu pravou lásku, ale vezmu si ji z minulosti. A tak trochu mi docházej slova, protože jsem si jistej, že to stejně nikdy nevydrží.

Jenže je na čase říct si naše poslední sbohem. Všechno potřebný už bylo vyřčený a i střepiny zlomenýho srdce, který je plný neutuchající lásky, se časem otupěj a nebudou vytvářet tu bodavou bolest někde uvnitř mojí hrudi.

Šetřil jsem si tyhle poslední slova na pokus o poslední zázrak, ale nejsem si teď už ničím jistej. Nemůžu tě zachránit, když mě nenecháš. A ty nemůžeš zachránit mě, když už sám nechceš.

Jsem

15. listopadu 2018 v 22:38 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Jsem
krok do mlhy,
Vstříc milionům nečestných cest -
A teď tě tu vidím ležet,
Jako nafukovací matraci, které uchází vzduch -

Jsi
Černé kamení,
A pobřežní čára vrytá do země -
Pořád dokola,
Jen ten březen, který nemůžu přijmout-

Jsme
Zrnka písku v očích,
Na tom místě, kde bych chtěl nechat všechen strach-
Nechat ho tu pod zemí,
Je to budoucí rez a následně prach-

Jsi
Vlny, které mě stahovaly,
Unášeje srdce směrem ke třešním -
Doufal jsem, že mě najdeš pod zeminou,
A očistíš mě špinavýma rukama -

Jsi
moje všechno,

Jsem
tvoje nic-

Padající v plamenech

4. listopadu 2018 v 19:39 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Hektolitry slanejch slz,
Proplouvaj mnou skrznaskrz-
Tiším se krve kapkama,
Protestantsky pokresluju se lebkama-

Nenacházím na otázky odpovědi,
Od němejch myšlenek nedostanu výpovědi -
Ztrácí se moje lidská hodnota,
Když alkohol v žilách mi klokotá -

Przním se psychicky, sám sebe cituji,
Když nad skleničkou nicoty svoje svědomí zpytuji-
Jak Kristus nad postelí, visí mi tvůj obličej,
Dlaně plný pokání, toť tvůj věčnej obyčej-

Jsi jenom alkoholik, co propil svoji svatozář,
Peří padá z tvejch křídel, všechno zmař -
Ještě jednou, jen jednou zalžeme si,
A pak jako prášky spolykáme naše kompromisy -